Napadne nás, že jednou pro nás bude ten den poslední. I dnes v našem kraji a všude jinde budou lidé umírat, ať je venku krásně, nebo není.

V Anglii udělali před lety veřejnou anonymní anketu. Otázka zněla - Jak chcete umírat? A devadesát pět procent dotázaných odpovědělo – V bezpečí. Ano, přidali bychom se. To je dobře vyjádřeno. Nevím, kde a jak budu umírat, ale – pokud by to jen bylo možné, chtěl bych umírat v bezpečí. A totéž bych přál také svým milým a blízkým.

Jsme zvláštní lidé. Tolik vynalézavosti a času dokážeme věnovat svému zdraví, novým věcem, novým zážitkům. Ale stejnou vynalézavost nevěnujeme tomu, abychom, pokud možno, mohli umírat v bezpečí.

A tak sklízíme plody své bezradnosti. Umíráme v sanitkách, na vozících při převozu do ambulance, na chodbách pod pištivým světlem zářivek, v anonymním šumu nemocnice, za hluku kroků, hlasů, pípání počítačů a zvonění telefonů.

Jsou mezi námi takoví, kteří se s tím nechtějí smířit. A věrně pečují o své milé doma. A trápí se, když je situace bezvýchodná a není jiná možnost než odvézt je do nemocnic a ústavů.

Co udělat pro to, aby bylo víc těch, kterým současná situace vadí?

To první je, aby nás to začalo pálit. Aby se postupně měnilo naše myšlení. Aby se v nás probudila nespokojenost, že to takhle dál nejde.

Je patrné, že tento problém pálí stále víc a víc lidí. Do našich svědomí vstoupil pojem hospic, péče o umírající, péče o pozůstalé, poradny, literatura. Něco se mění. Stávají se z nás dospělí lidé. Jsme ochotni udělat něco pro to, abychom mohli život ukončit v bezpečí. Ať je nás stále víc!

Přeji pěkný den!

Daniel Ženatý

Publikováno se souhlasem autora z jeho knihy Přeji pěkný den!
ISBN 978-80-7017-107-3